Mami, tati, tohle je…

Autor: Queer Leaders Forum | 26.2.2009 o 13:34 | Karma článku: 14,67 | Prečítané:  4259x

Introverti, extroverti, malí, velcí, Češi, Slováci – všichni se dennodenně seznamujeme. Někdy rádi, jindy neradi. Někdy musíme, často potřebujeme, chceme. Potkávání drahých poloviček a našich nejbližších patří k těm nejočekávanějším a nejcitlivějším setkáním. Pokud vám člověk, se kterým plánujete budoucnost, není lhostejný, pak ani seznámení se s jeho rodinou vás nemůže nechat v klidu. Naše rodinné příslušníky jakbysmet.

Dosud jsem zažila mnohá představování sebe jako kolegyně, dcery, sestry, přítelkyně. Slyšela jsem i trapasy, komolení jména, titulů, funkcí. Díky tomu máme často vtipné historky pro pobavení společnosti při dlouhých zimních večerech. Jinak jsem ovšem prožívala uvedení do rodiny či společnosti jako partnerka dcery, sestry, kolegyně apod. Zkušenosti jsou různé, ale kdo z vás zná zapírání vaší podstaty, životní role či partnerského vztahu druhou nebo třetí osobou? 

Mezi mé nemilé zážitky patří, když mne partnerka představovala jako svou kamarádku. Ač během dne partnerka, tak náhle před rodiči, kolegy v práci či jinými známými převtělena do kamarádky. Poznala jsem, i jaké to je, když mi nebylo přáno rodiče vůbec potkat. 
Napadlo mne, jestli to není tím, že se za mne stydí, že mě nemiluje, že se něčeho bojí. Pochybujete o sobě, posléze vám to dojde. Důvody jsou různé na různých místech před různými lidmi. 

Velký zmatek jsem například cítila, když přijela maminka přítelkyně na návštěvu do naší domácnosti, kde před ní oficiálně žijí dvě kamarádky. V ložnici je velká postel, do které se tyto dvě kamarádky na noc uloží. Přitom se všechny tváříme, že je to mezi kamarádkami úplně normální. Já partnerku neoslovím, jak jsme zvyklé, zdržuji se citových výlevů a intimních dotyků. Prostá pusa je tabu. Máma dospělá, dcera dospělá, já dospělá a hrajeme si jako děti. Aspoň v mých očích ano. Spirála se roztáčí a my čekáme. Na koho, na co? Asi na Godota, který dojde a vyřeší to za nás.

Stejně je nepříjemné jet na návštěvu k rodičům partnerky a být za někoho jiného. Není host jako host. A tady všichni zamlčujeme určitou skutečnost – my jsme s vaší dcerou pár, plánujeme spolu budoucnost, patříme k sobě, ne že společně jezdíme na dovolenou, spíme v jednom pokoji, chodíme do kina a na aerobik, protože nemáme po svém boku muže. Nám nevadí po sobě dojídat z jednoho talíře, pít z jedné skleničky, jít společně do sprchy, zaplatit jedna za druhou v restauraci. Chceme se taky obejmout, mít soukromí. 

Nebo znám i jinou variantu, kdy jsme byly před rodiči otevřené a nic nikdo před nikým neskrýval, až na jednu drobnost – maminka si nepřála, aby to věděl někdo další z rodiny. To se vám stane, že jste s partnerkou a její mámou doma, když přijde sestra pro jednu (teta pro tu druhou). Jelikož se s ní neznáte, tak se „tchýně“ ujme představování a ejhle, co to slyší uši mé? Ze mne se stala stará známá kamarádka z Prahy. To je lež a lhát se nemám, nehledě na to, že v tomto případě nejde o milosrdnou lež, ale lež, která mi ubližuje. Najednou nevím, jak se mám chovat. Už nemůžu jen tak do ledničky, sama si namazat chleba či udělat kávu - vždyť by to vypadalo, jako že jsem nějaká drzá pražačka.
Nebo jsem byla s partnerkou u známých na návštěvě. A když měli dojít otec a nejlepší kamarádka jedné z nich, byly jsme upozorněny, ať se vystříháme jakýchkoli intimních projevů, ze kterých by mohly ostatní vydedukovat, že jsme ony nebo my pár. Uf, jasně, i teď jsem tedy nebyla svá a respektovala jsem přání hostitelek.

Naposledy moje vlastní heterosexuální nezadaná kolegyně rozehrála tuto hru bez mého přičinění o přestávce v divadle. Náhodou se potkáváme, zatímco já s partnerkou stojíme ve frontě na občerstvení. Kolegyně k nám dojde a já ji představím můj doprovod s doplněním, že to je moje partnerka (kolegyně koneckonců o mně ví). Obě dámy se dají do vřelého rozhovoru, když dojde doprovod kolegyně. Stojíme vedle sebe a nastává okamžik představení se navzájem se čtvrtou z nás. Spolupracovnice má míč na své straně hřiště. Jenže v ten okamžik, jako bychom byly jen tři a moje přítelkyně zůstává neviditelná. Tušíte, jak jsem se cítila a co teprve moje přítelkyně? 

Hra na kamarádky a kamarády pro homosexuální páry má spoustu variant. Účastní se jí kde kdo. Zmíněné příklady jsou z mého života. 
Je smutné, že náš důvod pro tyhle hry je strach z neznámého, strach z reakce okolí, strach z rodičů, spolužáků, sousedů, atd. Strach a obavy jako takové. A strašák je především v naší hlavě, protože odhadnout reakce je ošidné. Vlastně, co když se potkáváme jako dva homosexuální lidé a náš strach nás nutí se přetvařovat zbytečně?

Mám už nejen své roky, ale taky hrdost a důstojnost. Vím, kdo jsem a co si zasloužím. Rozumím tomu, že je těžké najít kuráž a žít otevřeně. Nebo že rodiče mohou mít problém s přijetím faktu, že dítě je homosexuální. Za sebe se ovšem těchto her, pokud nemusím, nezúčastním. Pochopím a respektuju homosexuála, který se nechce obnažovat. Ne toliko heterosexuální z nás, kteří nedokáží přistoupit na mojí otevřenost. Nechci být za heterosexuální kvůli kolegyni v práci, kvůli rodině mých přátel, kvůli tchýni. Ale pořád to je „slabý odvar“ toho, jak pociťuju přijetí rodinou partnerky, nebo přijetí mojí partnerky do mé rodiny. Dokážete si představit budování života s někým, s kým oficiálně nejste pár ani pro vlastní rodinu?

Vyoutování je akt, který mimo jiné umožní přiznání se k partnerce či partnerovi před okolím. Nestačí, že „je to jasné“. Jak je možné, že se některé děti necítí před svými vlastními rodiči bezpečně natolik, aby mohly před nimi žít otevřený život? Jak vzniklo to, že mnozí se nebojí v práci a na veřejnosti, ale před vlastní rodinou mají blok? Ještě ve 20, 30, 40, 50… Rodiče mají milovat bezpodmínečně a mají dávat najevo lásku za každého počasí – nejen během Vánoc, nebo když neprší nebo když je dítě heterosexuální. 
Víte, vy rodiče, že se vás vlastní děti bojí? Že mají strach, že vás ztratí? Dokonce, že o vás přijdou na základě podstaty sebe sama, pro to, co jsou? Víte, že kvůli zmíněným obavám obětují i vlastní štěstí, přinutí třeba vlastní partnerku jít během vaší návštěvy se schovat do sklepa? Že před vaší návštěvou schovávají věci tak, aby nebylo poznat, že žijí s osobou stejného pohlaví. Že ten Pavel je vlastně Pavla. Víte, že dcera, kterou jste přebalovala a foukala jí bolístky, najednou neříká, co jí trápí a třeba jen s vámi se potlačuje tak, aby vás neztratila? 
Tak se stalo, že homosexuálové často dusí své já, aby nepřišli, ne že o práci či doktora, ale o vlastní mámu. 

Jsem zvyklá na nerovné zacházení a nespravedlnosti života. Otázka zní: Je tohle rodina, když spolu nesdílíme slasti či strasti a schováváme se před našimi nejbližšími? Věřím, že moje děti ke mně budou mít tolik důvěry, že mi svěří mnohem víc, než nějakou jejich nudnou sexuální orientaci.

Osho píše, že štěstí je o našem rozhodnutí a že je jen na nás, zda čekáme na Godota, nebo se necháme vléct životem dle vzorců těch druhých, společnosti, rodiny, firmy. Prý se nechceme vzdát utrpení. Radši zaplatíme psychoanalytikům. Radši půjdeme k doktorovi pro medikamenty, naučíme se žít s migrénou. Přitom si naše štěstí necháme proklouznout mezi prsty. Znáte to o oslovi, co umřel hlady, protože se nedokázal rozhodnout, z jaké kopky sena začne žrát dřív? Dodnes vidím jednu scénu z Angeliky, kdy jí perský sultán říká zhruba následující: největší neštěstí vás Evropanů tkví v tom, že máte možnost volby. 

Mám psát o mých pocitech nebo si mám něco vymýšlet? Mám to vymazat nebo odeslat? Mám se podepsat celým jménem nebo pod přezdívkou? Vím, že se rozhodnu a rozhodnu se sama, protože chci zpětně litovat leda to, co jsem udělala, ne to, co jsem neudělala. 

Mariana Koláčková

Pár slov o mně:

Jsem Češka narozena v Praze Podolí a i nadále trvale bytem nedaleko Strossmayerova náměstí na pomezí Holešovic a Letné. V našem hlavním městě jsem roky žila, studovala, pracovala. Město jsem opustila tak akorát na dovolenou, protože i mí rodiče a jejich rodiče pochází z Prahy. Škoda, že nebyla ani nějaká ta chalupa… Ovšem zároveň jsem hybatelkou věcí, tak jsem jednoho dne neváhala vše opustit a začít od nuly v Bratislavě. Ne kvůli práci či studiu (to jsem neměla důvod měnit), to kvůli lásce. Díky tomu mám více informací o obou městech, státech, životě přistěhovalců, lesbách a pejskařích stejně jako mám více pochopení. To platí i o mne - jsem zas bohatší a silnější člověk. Různé životní situace mne nutí přemýšlet a psaní mi pomáhá třídit myšlenky.

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

Drucker predstavil tím, je v ňom Cséfalvayová aj Fedor

V tíme je aj bývalý šéf zdravotnej poisťovne Miroslav Kočan.


Už ste čítali?